SPEKTRUM.

Plam posvátného zanícení mou duši v jasný hranol mění, jímž rozkládá v nejdalší světů všech kraj svou nádheru předivný světelný taj.

Ó rozkošné sálání ruměných lící, úst růžových, pivoňky temně se rdící i červánků vylitých na tlumy hor, jak luzně se duši v tvé teplotě zračí

žár lásky všech nebeských pochotí sladší, v níž původ i bytí má všeliký tvor! Té lásky roznět nadšený šleh’ nejprudšími plameny,

když v usmíření lidských vin krev na kříži lil Boží Syn, a zázrak její po tu chvíli v tvar hostie se denně chýlí

jak tajůplné perutě, by světlem byla v temném dolu a střílet mohla v touhy bolu svým šípem duše labutě.

Ó lásko, které nepochopím, nech v žár tvůj celou duši ztopím, jak drtí bytost mou tvé zářné tajemství! Jak úchvatně kolem žluť nádherná hoří!

Ať do skvoucích komposit ponořím hled neb do změtu těles, jenž v oblohu vset, já zatonu ve světla, ve zlata moři. Zde vizte, pyšná knížata,

zdaž tak jest na lesk bohata, tak vzácna vaše nádhera i skvoucí sláva veškera jak ona, v jejíž zlaté stopy

svět veliký se všecek topí! Ó slávo Boží, jejíž třpyt Bůh sám jen stačí pochopit, jak drtí bytost mou tvé zářné tajemství!

Tvé přelahodno zbarvení, trav, křovin svěží zeleni; tvým prostým vděkem prokmitá zář jakás vyšší zakrytá

a časem vzejde z tajů tvých ráj luzný květů kouzelných. Tak milý, plný skrytých krás Ty’s, Ježíši, byl v blahý čas,

kdy zázračný Tvůj kyn i hled svět uchvácený k ráji ved’, a zračitě jevilo božství Tvé tělo, když sněhem se na hoře v proměně skvělo.

Ó Slova v tělo snížení, jímž lidstvo došlo spasení, jak drtí bytost mou tvé zářné tajemství! V modř ledovou nebes a moře

jas půvabný vylévá zoře, že letím těm bezmezím v záchvatu vstříc, bych v zákoutí tmavé se nevrátil víc. Ty, Bože, svou nesmírnost chladnou

též oskvíváš vlídností vnadnou, že padám jak meteor v něžný Tvůj klín a klokotem slavíků jásám, co v letu tom okovy střásám

a nade všech trudů se vynáším stín. Ó žasná Boží nesmírnosti, v níž divů vírný svět se hostí, jak drtí bytost mou tvé zářné tajemství!

Plam posvátného zanícení mou duši v jasný hranol mění, jímž rozkládá v nejdalší světů všech kraj svou nádheru předivný světelný taj.

Ó předivný světelný taji, až ztopí mě v edenském kraji jak přívaly blesků tvůj zračitý svit, pak bytost má na žaltář chvály ti vzhude

a věčně svým jásotem omdlévat bude i věčně se z omraku křísit a žít!