Arcibiskup Lohel položil brk stranou,
s povzdechem zved’ hlavu vážně zadumanou.
Utěšený Strahov, opatem kde býval,
na mysl mu přišel jako světla příval.
V luznou zahradu tam zahleděl se v duchu,
odkudž Prahu vidět plnou krás a ruchu.
Vzpomněl, že tam často slavík klokotavý
trud a zádumčivost vypudil mu z hlavy.
Pozvedl se Lohel, foliantů nechal,
za slavíkem vábným ke Strahovu spěchal.
Opat Kašpar, bratří byli udiveni:
„Dávno prchla doba slavičího pění.“
Lohel trval na svém a houf bratří bílý
nad strání s ním used’, jež se k Praze chýlí.
Obzor nad Prahou byl teskný, zamrtvělý,
vítr vál a mraky na nebi se tměly.
Stromy stály jako hořkým žalem němy,
s korun žluté listí padalo jim k zemi.
V malé chvíli s větve nad klášterní strání
ozvalo se jemné, toužné klokotání.
Čím dál dojemněji slavík pěl a jásal,
jako by vděk jara velebil a hlásal.
Opat Kašpar, bratří žasem oněmělí
v příhodě té důkaz přízně Boží zřeli.
Druhu druh čet’ v očích velkou víru svoji:
„Vše Pán věrným skýtá, jižto se ho bojí.“
Dojat Boží lásky přelíbezným divem
pokochal se Lohel v zpěvu čarotklivém.
Vděčně k nebi na mžik zvedl oči jasné
a pak pokřižoval ptáče libohlasné.
Bez prodlení slavík zmizel v šeru stromů,
osvěžen a šťasten bral se Lohel domů.