Měl arnisberských bílých bratří sbor
snah ušlechtilých v Richardovi vzor;
byl Richard skromný, mlčelivý,
však pérem tvořil pravé divy.
V chléb duchovní svých bratří klášterních
co nejvíc přepisoval cenných knih
a výkresy i malby skvělé
rád vplétal v písmo přeumělé.
Byl věru šťasten bratří ze sboru,
kdo přiblížit se mohl skriptoru
a práci jeho snažnou, hbitou
svou chválou poctit nepokrytou.
Než milý skriptor příliš málo dbal
těch téměř denních uznání a chval,
ta šeptávaje slova měkká,
že odměny jen v nebi čeká.
Vždy za to měl, že píše poskrovnu,
a zatím napsal celou knihovnu
a nabyv zásluh vrchovatě
svůj činný život skončil svatě.
Měl konvent po něm vzácný poklad knih,
jimž divíval se biskup, kníže, mnich;
než časem, jenž i pověst maří,
již málo kdo vzdych’ po písaři.
Až za let řadu přišel na pamět,
když konvent hrobku otevřenou shléd’,
v níž zatím jeho cudné tělo
v hrst kostí, prachu ztrouchnivělo.
Jen pravice tam celá ležela
jak právě odříznutá od těla
a byla čerstvá, pleti bílé
jak za života v pilném díle.
I pochopili bratří toho dne,
že Richard pro své dílo záslužné,
jímž duchovní jim schystal mannu,
je velký v slávě nebešťanů.