Sen.

Sbor sester k Matce Boží pomodlit se chvátá; z nich nejvíce k ní Klára láskou rozehřáta. V tak vroucném před obrazem kleká zanícení, že o stupeň si nohu zraní na holeni.

V síň nemocných ji vnesou, vloží do postele a něžnou útrpností zahrnují vřele. Noc bezesnou a strastnou počítají mnohou, již probdět bude Kláře s poraněnou nohou.

Než udřimovat vidí trpitelku mladou a mlčky z tiché síně nemocných se kradou. Již Kláru sílí spánek lahodný a zdravý a libým zjevem ve snách její duch se baví.

K ní Boží Máť se s vásou úbělovou blíží, v niž půvabně a lehce špičky prstů hříží. Z ní poubranou mastí s tváří usmívavou jí holeň tře a mírní bolest její dravou.

Slast nevýslovná chvěje snící panny hrudí, až hlučný ruch ji ze sna nejsladšího zbudí. Hle, družky rovněž v síni hledající zdraví kol postele se tlačí, sklánějí k ní hlavy.

Jich tenké chřípě chtivě počichují po ní a k sluchu naléhavá poptávka jí zvoní: „Ach, sestro, jaká vůně z lože tvého věje, že rozkoš opojivou do srdce nám leje?“

A Kláře svítá; ale k úsměvu tvář ladí, a čeho domýšlí se, družkám nevyzradí. „Též vůni čiji,“ praví, „ale sen mě jímá; spát nechte mě!“ A chutě nanovo již dřímá.

K svým ložím družky spějí v nevědomí stálém, co tolik voní tu, že omdlévají málem. A šťastná Klára ve snách zase vidí živě, jak Maria jí velí vstáti přívětivě.

Chce zvědět asi, je-li noha ozdravělá, již před chvíličkou mastí libovonnou třela. I vstane; s Matkou Páně kráčí bez obtíží v sad ovocný, kde pažit prostírá se svíží.

„Zkus, dítě, pokleknouti!“ káže Matka Boží a ku podpoře ruku pod bradu jí vloží. I kleká Klára zvolna v pažit na kolena a z pažiti se snadně zvedá zradostněna.

K ní promlouvá Máť Boží: „Povždy klekej zvolna a zminou nohu tvoji poranění bolná! I zbožnost opravdová, nemá-li být vadna, buď kázní spravována, vezdy nenápadna!“

Vtom Klára probudí se, krásné vidmo zmizí; ach, zdaliž, o čem snila, také pravda ryzí? Hned poohmatá holeň, na nohy se vzchopí – bol palčivý i rána zašly beze stopy.