Nebylo v čas moru líto Salvatoru
jenom tisícerých nakažených těl,
také nesčíslných bědných duší zoru
svatým obrazem zdroj spásy odestřel.
Byly české duše na radosti chudy
od ohavné, trapné smrti Husovy,
nepřetržné zmatky, bouře, boje, bludy
tvrdě svíraly je v těžké okovy;
neblahý pak rozbroj v jasné říši víry
vzmohl se a došel nebývalé míry,
když se cizokrajní novot hlasatelé
do Čech rozrušených rozbíhali směle
a když Táboritů chabí potomkové,
zhrdajíce mocným předků roznícením,
lichých apoštolů plané zvěsti nové
učinili lačných duší chlebem denním
a svůj ušlechtilý staročeský ráz
živlu cizáckému dali na pospas.
Od těch dob i Kristův obraz čistý, sladký,
jaký národu dán od pracírkve matky,
v otrávených duších víc a více bled’
a jak v mlžinách se ztrácel drahně let.
Ač půl věku národ zašlý na bezcestí,
třeba namnoze ne trpké bez bolesti,
k svému rozkvětu byl znova zkatoličen,
přece mnohý blud v něm ještě nebyl zničen,
ještě cizina v něm ochotnými sluhy
rozkol živila, boj s pravdou vedla tuhý,
až jak Boží posel obraz v Chrudimi
znenadání zachvěl předky našimi
a v tůň omylů, v níž bludný lid se brodil,
jako maják věčna plné světlo hodil.
Hle, již na obzoru víry vyjasněném
Kristus, jenž i s církví rozbrojů byl plenem,
zrakům udiveným vábně naskýtá se
v nezkalené svojí pravosti a kráse
jako Boha Otce Bůh Syn požehnaný,
jako Bůh a člověk narozený z Panny,
jako živý Bůh, jenž v běli hostie
k duši přichází, když touhou unyje.