Nadějně rok čtvrtý v moře věků splynul, co lid v Chrudimi se k Salvatoru vinul a co s přáním, aby válek rány zhojil, v časy pokojnější vstoupiti se strojil
a již jenom dobro v budoucnosti tušil; leč ty čáky pokřik poplašný mu zkrušil: „Z východu mor strašný – černá smrt se šíří jako povodeň, jež přestoupila břeh;
v blízké Vídni zhoubná nákaza již hýří, proudem nezdolným se řítí v luno Čech.“ Vskutku přivalil se výbojně a lítě do zdeptaných českých krajů děsný host
a tu šmahem drtil kmeta, muže, dítě, šířil nebezpeč a hroznou tesklivost. Dobře pochodil, kdo před hrůzami moru nakvap do Chrudimě prchl k Salvatoru;
ledva k obrazu zrak doufanlivý zved’, jistě ušetřen byl smrtonosných běd. Chrudimští však radní páni ostražití, by snad někdo, jehož strastný mor se chytí,
nezanechal v městě nakažlivé rány, přísně uzavříti dali městské brány. Když se přes bedlivé zamykání bran leckdos do města i chrámu chytře vplížil
a mor zavilý se rychle se všech stran k Chrudimi jak příboj zkázonosný blížil a lid chrudimský byl nanejvýše zlekán, starostlivý o své stádo městský děkan,
aby nákaze i smrti odolal, v průvodu kol města s obrazem se dal. Pokorně a kajně smutná Chrudim celá jako palladium obraz provázela;
k nebi hřměly hlasy nesčetného sboru: „Ježíši, rač lid svůj uchovati moru!“ Vyslyšel Pán lid, jenž průvod žalný konal, v městě ohroženém nikdo nezastonal.
Poblíž Chrudimě mor dlouho obávaný jako dravá bystřeň proběh’ Slatinany, karbunkulů deštěm útlá těla osil, chvatně životů květ jarobujný kosil;
zoufale se rozleh’ vesničanů hlas: „Chrudim zavřena; kdo moru zbaví nás?“ Děkan chrudimský jim vzkázal tuto radu: „Obec vaše záslib učiň bez odkladu,
do Chrudimě smírnou k Salvatoru pout v době příhodné co nejdřív podniknout, vyznat hříchy zde a přijmout tělo Páně; tak se přítrž stane rozlícené ráně.“
To když přislíbeno v zbožném zanícení, byli v Slatinanech moru pozbaveni. Hrabě z Šenfeldu, jenž seděl na Seči, pravil k rodině: „Ó, drazí, radujme se,
že ta černá smrt, jež zkázu Čechám nese, panství našeho se straní zdálečí!“ Ale černá smrt, ač drobet opozdilá, s hurtem netušeným na Seč přikvačila;
ubožáci jedem jejím ochořelí boule dostávali, černali a mřeli. V tísni této hrabě, leže na kolenou, vznesl k Salvatoru prosbu poníženou:
„Ježíši, jenž trestáš národ hříšný zmarem, rač můj dům i všecek lid můj poddaný učiniti hodna brzké záchrany; pro svou rodinu tvůj obraz uctím darem
a mé poddanstvo, jak přejde doba těžká, k tobě do Chrudimě pouti neobmešká!“ Aj, smrt ustala a hlízou zranilí téměř v okamžiku zdraví nabyli.
Fontana de Ruffa, císařského statku Smrkova a Kladrub zdatný kontrolor, zděšen vypuknutím postrachu a zmatku, když se po okolí počal jevit mor,
a lid mnohý vida tonout v beznaději, s poddanými slíbil, putovat že chtějí k obrazu, jenž divně krotí Boží hněv, a mu obětovat zdobnou korouhev;
po záslibu tomto horoucném a skorém na všem statku nikdo neochořel morem kromě osob dvou, jež tuhý, zarputilý proti slibné pouti odpor projevily.
Jinde též, kam rána vhostila se morná, když se postižení zaslíbili k pouti, na jev obrazu moc vyšla divotvorná, moru hrozivému bylo zaniknouti.
Konečně, když psotně zřádil celé Čechy, hořem naplnil je, slzami a vzdechy a svůj hojně vylil tvrdý vztek a vzdor, Božím smilováním zastaven byl mor;
vylidněných krajů širým nad hřbitovem blahé zotavení zkvetlo v roce novém. Byly zchudlé Čechy jako rozzpívány, Chrudim slovutná když otevřela brány;
za hlaholu písní s kříži, korouhvemi z nejrůznějších končin silnicemi všemi v město pověstné jak v nový Jerusalem čilí poutníci se rozproudili valem,
by tam Salvatora v svatém obrazu za vši slitovnost a lásku věkostálou, kterouž odvracoval smrtnou nákazu, dary uctili a zvelebili chválou,
ale v nejdražší mu věnovali skvost dávno necítěnou něžnou příchylnost.
Cookies on Poetry Cove