Obraz nejbližším jen z přátel povědomý
ctnému měšťanovi tajně řadu let
pomocí byl v nouzi, spásou od pohromy,
potěšením v trudu, jaký jej kdy hnět’;
ale po blaženém celém čtvrtstoletí,
když kněz Hataš, městský děkan důstojný,
hostem zavítal v dům jeho pokojný,
nemohl již Pfeifer hlasu přeslyšeti,
jenž se mocně ozval v něm a nepolevil,
až svůj skrytý poklad děkanovi zjevil.
Vzrušen obrazem i neslýchaným divem
rázný děkan Hataš v zanícení tklivém
měšťana se pilně přesvědčovat jal,
že ten obraz Pán, jak pravdě podobá se,
nejen jeho domu, nýbrž mnohým k spáse
do ochranných rukou jeho odevzdal.
„Ukončen váš úkol,“ slavnostně mu pravil,
„toho obrazu být strážným andělem;
nyní na čase, by všecek lid jej slavil,
jím se těšil v žití bídou ztemnělém.“
Po zdráhání dlouhém s bolem užíravým
měšťan obraz v ruce děkanovy klad’,
naříkaje: „Vím, jak obrazu se zbavím,
nehoda že stihne mě, smrt sama snad.“
Požehnáním nebes kněz jej ubezpečil
za víru a lásku Kristu plněnou,
za obraz pak, za nějž vřele se mu vděčil,
kopii mu slíbil dáti výměnou.
Však té kopie již Pfeifer neuhlídal;
Kristus, jehož dosud pouhý obraz vídal,
z víry paprsků mu tkaje slavozář,
náhle odvolal jej z pozemského kraje,
aby v Božím ráji, svatou láskou plaje,
věčně patřiti naň mohl tváří v tvář.