Kranachovy malby nad potupou smělou,
nad krví z ran jejích divně vyprýštělou
Pfeifra zbožného žas nevýpravný schvátil,
když se po odchodu Švédů domů vrátil.
Silně k obrazu v něm úcta rozhojněna,
jejž mu zachránila prostoduchá žena;
boje se však, že by o svůj poklad přišel,
kdyby po Chrudimi, po okolním kraji
četný věřící lid o příhodě slyšel,
malíře si pozval u veliké taji
a nach krve, který v ranách malby vzplál,
štětcem osvědčeným přetříti mu dal.
Opadla co nejdřív barva malířova,
a když na krev zjevnou nanesena znova,
znova opadla a rudá, živá krev
jako na kyn vyšší znova vyšla v jev.
Udivený měšťan, v krvi vyšlé z malby
shledávaje zázrak bez klamu a šalby,
do komnaty malé obraz opět schoval,
v nitru pak se blahé čáce zaradoval,
že se v domě jeho nyní zahostí
nevyvážný pramen Božích milostí.