Z radosti, již malba do srdce jim lila, měšťana i choť zlá zpráva vyrušila: „Švédský Königsmark, když nadarmo byl v Praze Staré, Nové město mocí dobýval,
vojska neukrotné po loupení snaze širé české kraje na pospasy dal; jako kobylková rána dráči lítí směřujíce k Brnu na Chrudim se řítí,
a kam padnou, všecko zplení mentinou.“ Na děsivou zprávu Pfeifer s rodinou, dům svůj ženě známé v péči nechávaje, ukrýti se chvátal do blízkého kraje.
V mírumilé prázdné síně domové vtáhli rozbujnělí, pustí Švédové a již hýřili a hlučně v kostky hráli, až byl z měšců vydán peníz poslední;
na hře však a zisku, vášní rozeplálí, trvali dva z druhů zvláště nezbední. Drze vešel jeden malé do komnaty, a když uviděl tam obraz Páně svatý,
rázem surově jej strhl se stěny a s ním v jizbu větší navrátil se k stolu. „O to křehké prkno zahráme si spolu,“ zachechtal se jako ďábel vtělený.
Zasedli si ke hře o skvost uloupený; portrétem že rysy Páně znázorněny, že kus mistrovský to, pranic nedbají, po obrazu samém kostky metají.
Dlouhý drahý čas hrou bezvýslednou maří. Nápadně zle kostek metání se daří; ať je vrhnou tak neb onak, dál či blíž, kostky proklaté vždy počet jeví týž.
Neupřáhlá vzteklost oba hráče schvátí; počnou obrazu, co hrdla mají, láti a jej proklínati bez bázně a citu. Jeden v zuřivosti dýku svoji v kmitu
Kristu na portrétu vrazí nad oko a skráň jeho jasnou zryje hluboko; druhý konví obraz uhodí vší silou a již nad ním prvý zase dýkou mává
a jí v potupu a posměch přespanilou, libou Páně tvář kříž na kříž pořezává. Než co ustávají v bohaprázdné vášni, od stolu se dálí smělci prostopášní,
zůstavují na něm drahocenný plen? Proč tak ulekáni, ustrnulí, bledí zrakem vytřeštěným po obrazu hledí, který barbarsky byl jimi pustošen?
Nastojte! z těch ran a znetvořivých škrabů, které v obličeji nebeského vabu zanechala jejich zbujnost odvážlivá, jako z tváři živé line se – krev živá.
Co kol stolu Švédi nad tím jevem žasnou, domu strážkyni se oči zakalí; v tichý pláč se dává a pak v prosbu hlasnou, aby hráčové jí obraz vydali,
jehož si pán domu nad poklady cení. S kletbou, aby čert i s obrazem ji vzal, ženě hodí jej, když vidí její žal, a jdou na lože v hloub duše rozděšeni.
Vroucné díky Bohu dobrá žena vzdává a co nejlíp obraz kradí uschovává, odhodlána, byť i mučili ji snad, hráčům rouhavým ho více nevydat.
Cookies on Poetry Cove