V hospici, jenž strádajícím
v Prémontré byl zbudován,
Rikveru, svou Martu bdělou,
v službách lásky neumdlelou,
v život lepší volal Pán.
Těžce k smrti pracovala
v strachu náhlém, přemnohém:
„Jak mám vejít v domovinu
prosta velkých, slavných činů,
chudá, malá před Bohem?“
O potěchu smutné sestry
opat Hugo péči měl:
„Zdali snažnou Martu míjel,
k ní se láskou nepřivíjel
rozmilý náš Spasitel?
Veliká je cena skrytých
o bližního péčí tvých;
lásce Boží svrchované
sličným keřem jsi, jenž plane
nachem růží nádherných.“
Ukonejšil opat Hugo
měkkým slovem Rikveru;
klidně vešla v smrti bránu,
pokládajíc v milém Pánu
naději svou veškeru.
Při chudobném pohřbu nebe
málo bylo vlídno k ní;
ze všech, kterým sloužívala,
za rakví se hrstka brala
v nepohodě podzimní.
Hugovi had pokušení
trpká slova v ústa dal:
„Málo s’, Pane, Martě svojí
po záslužném, těžkém boji
cti a přízně věnoval.“
Smuten s trapným pokušením
v klášterní se vrátil skryt;
ze žalosti pro Rikveru
ve dne ani v nočním šeru
nemoh’ srdce vybavit.
Brzo potom v zimním čase
horoucí byl touhou jat,
opuštěný na hrob její,
než se skryje do závějí,
napospěch se podívat.
Ó, jak užas’ na hřbitově
zahaleném v prvý sníh!
Z rovu, před nímž toužně stanul,
bujel svěží keř a planul
nachem růží nádherných.