Růženec.

Převor, který v duchu Kristově každému, což jeho, dával věrně, králi platit uložené berně do města se vydal hotově.

Bratr mladistvý jej provázel, a že jako kněží neznal žalmů, převor zajímavě vykládal mu, jak by na růženci říkat měl:

„Zbožně do sladkého zdrávasu Krista Pána tajemství kdo vloží, ten dá rozmilitké Matce Boží nejvonnější růži v okrasu.“

Tak a jinak, čím dál pěkněji hovorem jej o růženci bavil, jímžto den co den sám blahoslavil Pannu Marii, svou naději.

Za výkladu lesa dospěli; převor touhou po samotě plaje žádal, aby lesa u pokraje vyčkával ho bratr zemdlelý.

Jako stín se ztratil v lesní tmaň; do chládku tam kleknuv u paloučku, růženec bral z pasu polehoučku nevěda, že smrt se chystá naň.

Pásli po něm v lupenatém kři v liduprázdném, neschůdném tom lese, tušíce, že zlato v měšci nese, bohopustí lotrasové tři.

Nedočkavě po něm hleděli jako kruté, krvelačné šelmy, až tu zřetel jejich zajal velmi luzný zjev jak s nebe přispělý.

Nikdy neviděli krásky té, která k převoru se přikláněla, jarovnadným ruměncem se rděla, leskem čelo majíc oblité.

A ta paní krásná na divy na rty jeho, když se jako včely nad růžencem jemně rozzvučely, měla pozor nejvýš bedlivý.

Pokaždé mu s něhou důvěrnou, jak mu zdrávas chvějných se rtů splynul a on zrnko nové v prsty všinul, vyňala z úst růži nádhernou.

Sličně růži s růží splétala, a když ustal převor od zdrávasů, skvostný věnec do vlnitých vlasů rukou bělostnou si vetkala.

Ještě s neskonalou vděčností na ctitele svého pohleděla a pak velkou slávou rozeskvělá ztratila se v modré výsosti.

Vyrazili nyní z křoviny na převora lotři nevázaní: „S jakou pak jsi milokrásnou paní shledání měl, mnichu zločinný?

Lásky kouzlem všecka zmladilá výlevům tvé touhy naslouchala, svěží růže ode rtů ti brala a z nich sobě věnec uvila.

Třeba naše srdce otvrdlo, jestliže té krásky jméno zvíme, tvého života dnes ušetříme; nezvíme-li, přijdeš o hrdlo.“

Zděšením hlas převorův se chvěl: „Já zde růženec jen odříkával, na modlitby smysl pozor dával, paní půvabné jsem neviděl.

Není-li to šalba výslovná, že jste paní milovděkou zřeli, pak zjev onen tajemný a skvělý byla sama nebes královna.“

Jak by je byl srazil Boží blesk, lotrové tu s myslí zjinačenou ocitli se třesných na kolenou, v plachém hledu zmatenost a tesk.

Zaúpěl jich vůdce obměklý: „Pán nám kyne svojí matky zjevem, abychom, než navštíví nás hněvem, zavčas k pokání se utekli.

Na ten tklivý lásky Boží vzkaz tobě, otče, vyznajíce viny oddáme se v život blahočinný; zpověď naši slyš a rozhřeš nás!“

Vyslechl kněz lotrů vyznání, rozhřešil a laskavými slovy uvedl je v lepší život nový, k němuž byli nebem voláni.

Radostně se od nich odloučiv za průvodčím ubíral se z lesa, růženec co chvíle ke rtům nesa pro tak mnohý jeho moci div.