Jsouc rozhoštěna v měkké pažiti
a přeblažena, že smí hostiti
plod božský ve svém lůně,
v sad vábný Maria se dívala,
kde polétala ptač a zpívala
a vála květin vůně.
„Ach, Synu Boží,“ šeptla, „jak ten svět,
jen sestoupils naň, rozjasnil se hned
a krásňoučký je celý!
Kéž každý jeho tvor tě s povděkem
co nejdřív uznamená v lůně mém
a složí ti hold vřelý!“
Jen dořekla, ruch nastal veselý
a hned se s kvítky v zobech sletěli
k ní zpěváčkové malí
a těmi kvítky její něžný klín,
jejž za svatyňku zvolil si Bůh Syn,
jak v počest osypali.
Pak usedli a každý znáti dal,
že rád by Pánu chválu zazpíval
a stěží hlásek tlumí.
I povelela šťastná matička,
by pěla ptačí chasa drobničká,
jak nejlíp každý umí.
Hned zazvučely flétny, cymbály,
když ptáčkové se dali do chvály
a každý jinak zpíval,
a mladá máti zbystřovala sluch
a v lůně jejím včlověčený Bůh
pln vděku v souhlas kýval.