V můj sen cos krůčky měkkounkými kluše –
Kdo ťuká na fortnu mé zdřímlé duše?
Jsem ta, jež kdysi v tobě, křepkém junu,
své tklivé hudby rozechvěla strunu.
Tvá něha marné nástrahy mi snuje,
mou píseň dávná hořkost otravuje.
Jest hořkost usedlina, jejíž hnutí
tvé písni přidá lahodnější chuti.
Má duše v teskné babí léto vchází,
v ní vadne písní jarosvěží mlází.
Jest jeseň mužů plna vážné dumy,
jak zralé víno její píseň šumí.
Jsem pohrdaným, prostým klášterníkem,
svět písně mé by neuvítal s díkem.
Kdo Krví Páně rosí nitro svoje,
ten píseň čerpá z nejsladšího zdroje.
Když tolik po ní tužby tvé se ženou,
v dar skrovný měj mou píseň opozděnou!