Alžbětě čas drahný v tichém domě
Maria se věnovala skromně
a jí sloužila, až zletilá
teta její syna zrodila.
K návratu se panna připravila:
„Posloužila jsem ti, teto milá;
nyní propusť mě, neb zakrátko
zrodím rovněž útlé robátko.“
Řekla teta teskem prochvívána:
„Propouštím tě, matko mého Pána;
ale než se vzdálíš navždy snad,
mému dítěti rač požehnat.“
Něžná Maria se nezdráhala,
v náruč Alžbětina syna vzala;
v nitru jejím vzplanul svatý žár,
když naň s nebe svolávala zdar.
Děťátko se mile usmívalo,
k ní se tisklo, ručinky k ní pialo,
pod srdce jí upíralo hled,
jak by chtělo dovnitř pohlížet.
Údiv jevila tvář Alžbětina
nad námahou maličkého syna;
Maria však měla tušení,
proč tak úsilně se vine k ní.
Jako v křišťálu zřel v jejím těle
nenarozeného Spasitele,
před nímž v duchu Eliášově
lid měl připravovat k obnově.
Jemu činil hlavinky své kyvy
bohopocty projev pohnutlivý,
jemu mlčky celou duší svou
oddával se v službu horlivou.
A Pán v lůně, jeho božský vůdce,
který si jej zvolil za předchůdce,
maje sladké zalíbení v něm,
laskavě mu kynul navzájem.