Jak Dunstan chtěl bych svatým být
a probdít v chrámu noční klid.
A chtěl bych, by mě duchů řad
jak jej v ráj sladký přišel zvát.
A jako on bych měkce řek’:
„To, andělé, mi není vděk.
Jak opustit kraj temný psot,
když zítra slavný Boží hod?
Kdo zakáže mým ovečkám,
když plničký jich bude chrám?
Kdo dá jim Krista v růži úst,
by zkrotil trapný duší půst?
Ne, ne; ač prahnu po nebi,
mne ovečkám jest potřebí.“
I byl by v nebi shon a ruch! –
A hněval by se dobrý Bůh?