Já vrátil se do tiché klášterní cely
jak holoubek, s kterým se krahujci přeli;
zde po těžkém za duše boji
mé hluboké rány se zhojí
a zastaví kouřící krve tok vřelý.
Ó porta coeli!
Mé jinošství toulá se kolem –
Jak sladko se v růžích a poupatech topit!
V nich Srdce Tvé skryto – já šláp’ na Ně – klopýt’
a zachvěl se hlubokým bolem.
Zas na kněžské jaro své zírám –
Jak hořko se v trnech a bodlinách topit!
V nich Srdce Tvé skryto – já šláp’ na Ně – klopýt’
a žalostí hlubokou zmírám.
Teď po své se rozhlížím cele –
Co růží, co trnů tu v rozkošném ladu!
V nich Srdce Tvé vidím a k Němu se kladu
tak důvěrně, přítulně, vřele.
Ó Pane, jak láska Tvá hřeje!
Já chtivě ji lokám a svítá mi nebe –
a náhle tak mučivě v duši mne zebe
a tesknota krutá mnou chvěje.
Ach, vidím tam v dáli své stádo! –
Tvá láska ráj sladký mi v ústraní dala,
než za ráj ten ovečky milounké vzala,
jež srdce mé páslo tak rádo.
Ó trýzeň, ó muka, dlít za mříží cely
a ztápět se všecek v ráj lásky Tvé skvělý
a vzpomínat na svaté boje
i na něžné ovečky Tvoje,
jak v pustinách o strast a bídu se dělí! –
Ó porta coeli!