Jat úžasem a sotva sluchu věře
hned opat svatý ustal v modlení,
když svatogerasimském po klášteře
zvuk dřeva dával k pohřbu znamení.
Aj, koho náhle z klášterního kola
Pán povolal, by dal mu odplatu,
že znamení již k pohřbu jeho volá
a že to nevědomo opatu?
Krok urychluje do svatyně běžel;
tam zatím shromáždil se mnichů sbor
a mezi nimi mrtvý v rakvi ležel,
všem známý jako poslušnosti vzor.
Ač ustálen byl v umrtvení strohém,
přec opat u rakve měl trpký žel,
že nenadále, nedav ani s Bohem,
v ráj míru poslušný mnich odešel.
Změk’ všecek něhou na mrtvého patře,
jenž znikl pozemského rozbroje,
a posléz toužně provolal: „Vstaň, bratře,
a dej mi políbení pokoje!“
Tu pozdvihl se mrtvý oslovený,
by jako vždycky učinil mu vděk;
vzhléd’ smavě k němu, vzal jej pod rameny
a vtisk’ mu na tvář něžný polibek.
Pak tiše v rakev ulehl a znovu
snem spravedlivých dřímati se jal,
však pocel jeho duši opatovu
až na dno mírem věčným pronikal.