Tvůj obraz chovám. Kouzelnými tahy
jej na plátno vdech’ mistr znamenitý.
V pleť obličeje s jara stopou vryty
Tvé srdcejemné o mé blaho snahy.
Ty vrásky Tvé, ten očí Tvých lesk vlahý
tak věrně vyjadřují vše Tvé city,
jež do otázky nejtklivější vlity,
zda šťasten v dáli rozenec Tvůj drahý.
Jsem šťasten, matko, hledě s resignací,
jak zlata dobývá svět těžkou prací
a mysl mění podle větrů svistu.
Jen dvojí starostí jsem zasmušilý –
ty vrátit k ráji, kteří pobloudili,
a vlastní duše neodcizit Kristu.