Do svých vlastí k návratu se měli,
každý podav Ježíši svůj dar,
králové tři celí rozvroucnělí,
Kašpar, Melichar a Baltasar.
Starostlivá Ježíšova máti
přemýšlela s pílí veškerou,
co těm králům na památku dáti,
nežli k východu se poberou.
Rozmyslivši se tři plénky prosté
něžně odvinula s dítěte –
„Po plénečce, velevzácní hosté,
na památku vlídně přijměte!“
V ruce vpravila hned jednu hbitě
žasnoucímu králi Kašparu,
že jen zajíkal se rozpačitě:
„Nejsem hoden toho podaru.“
Melichar, ač na oko se vzpíral,
řka, že trudno děťátku co brát,
po plénce pln žárné touhy zíral
a byl daru podanému rád.
Maje zřetel k její velké ceně
Baltasar vzal plénku bez oklik
a řek’ matce Páně nelíčeně:
„Paní vznešená, měj vroucný dík!“
Tu král Kašpar Marii děl slovy
jevícími přehluboký cit:
„Budeme ty plénky Ježíškovy
v neskonalé poctivosti mít.“
Melichar též s urychleným chvatem
jevil myšlenek svých prudký vzlet:
„Celičké je dáme protkat zlatem,
drahokamy hojně posázet.“
Baltasar, jat mocným víry vznětem,
zvolal hlasem, jenž se tklivě chvěl:
„Budeme je nosit širým světem
na důkaz, že přišel Spasitel.“
„A v kom víru,“ doložila matka,
„vzbudí plénky vámi chované,
toho vůně nevýslovně sladká
ráje předtuchou z nich ovane.“