Kdo rád by neputoval do Tuřan? Tam hezké panenky jdou se všech stran. Jdou k Matce Boží s prosbou vítanou: „Buď, Panno Tuřanská, nám ochranou!“
I z Kounic mlynářova spěje tam, jí srdcem šlehá svaté touhy plam. Jí v očích vidět bleskotání hvězd a v tváři růže s liliemi kvést.
Jak anděl kleká před Mariin trůn, z úst rokotá jí hudba jemných strun. Své dívčí tužby skromně přednese a záříc od modlitby zvedne se.
Jde domů prosta žalostí a běd, jak skřivánka ji slyšet z dálky pět. Jde domů zpívajíc a hopkujíc, mlýn bílý vesele jí klepe vstříc.
Již otce, matku zří se usmívat a toužebný k nim urychluje chvat. Vtom nešťastnou se zvrátí náhodou a padne v hloub a zmizí pod vodou.
V ruch mlýna vzkvílí panímámin hlas: „Ach, Panno Tuřanská, mé dítě spas!“ Pan otec hledí zachovati klid a rázně velí vodu zastavit.
Již slézá s čeledíny pod kola – „Mé dítě zohavená mrtvola.“ Než dívenka, již z vody vybaví, jen šrámek nad okem má modravý.
A když ji zvolna vnesou na postel, zas líčka zbarvuje jí růžný pel. A zas jí v očích zříti hvězdný třpyt a slyšeti ji libě švitořit:
„Tak milé paní v klíně spala jsem, že ještě trnu sladkým úžasem. Plášť drahocenný barvy nachové jí slušel jako paní králové.
A z dítěte, jež k sobě vinula, zář jasná, příjemná se linula.“ Slov dceruščiných blahodějný zvuk hruď mlynářčinu pozbavuje muk.
Jí z hrdla vydere se tklivý škyt – „To Panna Tuřanská jen mohla být.“ Tu z domu úděs prchá jako stín, v ples dívčin vesele zas klepe mlýn.
Cookies on Poetry Cove