Den třetí Ježíš v hrobě odpočíval.
Bol doposud hruď matky jeho zrýval
a slza v úsvitu mdle zářící
jí ještě lpěla bledém na líci.
Vtom lehounce se dotkl jejích skrání
van líbezný jak výdech květných plání
a slova slastnou těchou prochvělá
„Buď pokoj s tebou!“ tichem prozněla.
Síň zahořela nevídaným jasem
a před Marií jatou náhlým žasem
pln krásy, jakou neskvíval se dřív,
stál vpravdě Ježíš ve svém těle živ.
Víc nemohla máť nejvýš překvapená
než ve mžiku se vrhnout na kolena,
zrak upřít do scelených Páně ran
a zajásat: „Můj syn, můj Bůh a Pán!“
Čím prudší z velké bolesti a z děsu
byl přechod k vroucnému té chvíle plesu,
tím bouřlivěji střídaly se v ní
cit blahé pýchy, podiv, nadšení.
Jak blesk jí posléz pravda zasvítila,
že světovládná smrt vší hrůzy zbyla,
a z úst jí zazvonila plesná zvěst:
„Pán vstal, Pán vzkříšení a život jest.“