OSIŘELÍ.

Slávou, v jaké na nebesa odebral se Mistr milý, apoštolé nevýslovně nadšeni a jati byli.

V útulek svůj pod Sionem vrátili se potěšeni, tušíce, že v radost věčnou všecek žal se v nebi změní.

Ale brzo po Ježíši vzplála touha v srdcích jejich, tesknota se projevila v jejich smutných obličejích.

V rozpomínky pohrouženi na druha druh tiše zřeli a druh druhu četl v očích: „Přezáhy jsme osiřeli.“

Co tou trapnou tesklivostí jejich měkká srdce chřadla, s družkami máť Páně vešla do tichého večeřadla.

Sotva se jim objevila, apoštolé zžaslí celí se zdvojenou pozorností v její tvář se zahleděli.

Ducha lesk jí zářil s čela, z očí milost neskonalá, důstojností, krásou, něhou všecky nejvýš zajímala.

I hlas její při modlení zněl tak jasně, vroucně, mile, že se tesknost vytrácela z mysli jejich zasmutilé.

Nemohouce odtrhnouti od ní sluchu ani zoru, měli zdání, jako by sám Mistr meškal v jejich sboru.

Když pak míru svatého jim odcházejíc vlídně přála, podivně k ní náklonností srdce jich se rozehřála.

Dávno zašla matka Páně se zástupkem zbožných paní, ale žádný z apoštolů nepřestával myslit na ni.

Tu vstal Jan a rozhlédl se po zamlklých druhů kole: „Vím, co naší myslí hýbe, drazí bratří apoštolé.

Dávno známe matku Páně ze styku i z popatření. Čím to je, že jejím zjevem nyní jsme tak uchváceni?

Dokud Mistr chodil s námi oskvěn zvláštní velebností, nevšední vděk jeho matky nevynikal při něm dosti.

Nyní, když nám s očí zmizel, aby zářil na nebesku, její k němu podobnost nám zjevuje se v plném lesku.

Zříme Pána v její tváři, slyšíme ho v jejím hlase, jeho láska z jejích očí do srdce nám sálá zase.

Proto se nám pojednou teď velebnější zdá a krašší a zjev její patrněji vtiskuje se v mysl naši.“

Slovy těmi slastně srdce nejedno se rozechvělo, Petr pak se chopil slova, vyjasňuje zryté čelo:

„Vidíme teď, že by všech nás nedůstojno bylo vskutku, místo příprav na čas příští uchřádati v planém smutku.

Nechť nás časný život ještě od božského Mistra dělí, dokud jeho matka s námi, věru, nejsme osiřelí.“