Z kruté seči na Znojemsku vybaviv se ve zdraví milevský pan Jiří do Čech navrátil se z Moravy,
odhodlán, že na svém statku po přestálém vojny zmatku klášter Bohu vystaví. Nejdřív zašel do Želiva
na poradu s opatem: „Rád bych nový klášter vyzdvih’ na svém zboží hvozdnatém, ale nevím sobě rady,
jak co počít bez závady v podniku tom přesvatém.“ Opat Ota dobrou radu Jiřímu dal s radostí:
„Zbuduj klášter, a když zbožím opatříš jej zadosti, na služebnost Hospodinu slušnou část mých bílých synů
v něm co nejdřív uhosti!“ Vrátiv se pan Jiří snažně k ukojení tužeb svých stavěl sídlo utěšené
sboru bratří klášterních, by tu snah a prací čilých, víry žárné, mravů milých ohnisko měl český jih.
V pěkný pomník zbožné mysli, v lepotvárný umu skvost klášter s chrámem o dvou věžích z pilných rukou k nebi vzrost’;
v bratří zdar a ke cti Pánu Jiří jezer, lesů, lánů zajistil mu přehojnost. K opatu pak do Želiva
zavítal zas napospěch: „Vyprav syny v klášter nový, ať je živo v jeho zdech; opatem však toho sboru
zvolen budiž bez odporu svatý muž a dobrý Čech!“ Úsměv plachý jako záblesk opatovou tváří kmit’:
„Na mou věru! vybíravým umíš, pane Jiří, být; mladistvý náš Jarloch pouze vyhověl by tvojí touze,
tentě Čech a ctnoty štít.“ Svolal opat houfec bratří, jež byl zvláště vyvolil: „V Milevsko vás nový klášter
volá jako zářný cíl; opatem však zvolte sobě, kdo by k vlasti, řádu zdobě dobrý Čech a světec byl!“
Zahovořil v davu bratří stříbrovlasý vážný kmet: „Na světce i vlastimila upíráme svorně hled;
jestiť Jarloch mladý, čilý nad nás všecky způsobilý pěstiti náš jarý zkvět.“ Velmi pánu milevskému
slovo mužné přišlo vděk, ale Jarloch mladý věkem nemálo se volby lek’; teprv k prosbě vícehlasé,
aby hodnost přijal na se, zvolení se neodřek’. Vida, že se všecko daří, jak si z toho srdce přál,
milevský pán ze Želiva vesele se domů bral, by i s lidem, jak se patří, k uvítání bílých bratří
důstojně se přichystal. Jako rajské zjevy bratří ze Želiva přibylí s prozpěvem a modlitbami
k Milevsku se blížili; v čele kráčel s tváří smavou, převyšuje všecky hlavou, opat Jarloch ztepilý.
Jen pan Jiří slavně uved’ v klášter bílou rodinu, pevně Jarloch svatou kázeň ujal v ní v tu hodinu,
že měl na ní příklad skvělý jihočeský úkraj celý při všelikém počinu. Ukázal se Jarloch svatým,
jak pan Jiří tomu chtěl; sloužil Bohu modlitbami, krotil tělo, mnoho bděl, jako slunce blahoplodné
po veškeré zemi rodné svatostí se mile skvěl. Osvědčil se také Čechem, jak to Jiří viděl rád;
vytkl sobě chvalný úkol kroniku své země psát, aby dorost příštích časů měl si z čeho do zápasů
světlo, vznět a sílu brát.
Cookies on Poetry Cove