V úctě jinoch obraz Matky Boží měl,
jížto sedmerý meč v bolné hrudi tkvěl.
Přes tu hrudi bolest mile bylo zřít
v tváři Matky Páně lahodu a klid.
V tváři té čet’ jinoch slova laskavá:
„Tys můj milý syn, já něžná matka tvá.“
Uctívaje vroucně obraz den co den
nad poklesků bahno byl vždy povznesen.
Avšak jedné noci v nestřežený mžik
v osidla se ďáblu vpletl nešťastník.
Škodolibě ďábel vzjásal a byl jist,
že má peklo více vzácnou o kořist.
Jinocha jak balvan tížil tajný hřích,
když byl ráno blízek dveří chrámových.
A jak vešel dovnitř a vzhléd’ na obraz,
ohromil jej rázem nevýslovný žas.
Marii meč osmý v hruď byl zabodnut,
z tváře její výtku hlásal tichý rmut:
„Tys mi mečem břitkým novou ránu dal;
velký je tvůj nevděk, větší je můj žal.“
Puzen mocným dojmem toho pokynu
mladík smazat chvátal těžkou provinu.
Hřích svůj knězi vyznal, skvrnu temnou smyl
a zas drahý obraz uctit pospíšil.
Zmizel osmý meč i dojímavý žel,
který Matky Boží tvář byl obestřel.
V tváři té čet’ jinoch slova laskavá:
„Tys můj milý syn, já něžná matka tvá.“