Stáj skrovným ohněm za noci se rděla, kdy Spasitel se naroditi měl; vtom slastí Maria se rozechvěla a nadpozemský jas ji obestřel.
Jak holubice od země se vznesla, duch její vzletěl rajských do výšin; když k sobě přicházejíc k zemi sklesla, již u nohou jí dřímal ždaný syn.
V prach poklekši naň v němém zbožňování a zanícena upírala hled a tušila, že ráj se k lidem sklání a radostí se chvěje celý svět.
Sluch její okouzlilo divné znění jak píseň živočichů, rostlin, hvězd a tlukot srdcí lidských pokolení: „Tvým rozencem vše obrozeno jest.“
Cit pravil jí, že potáhne syn její vše dobrá srdce do své blízkosti; než pomýšlela čím dál úzkostněji, zda slušně ve chlévě jej uhostí.
Tu vetché jesle se jí namanuly, jak chtěly by k ní tiše promluvit: „Rád Boží Syn se v naše lůno vtulí, by nalezl v něm chudých blahý klid.“
I sláma v jeslích skromně zasvítila, jak pravila by, tajíc toužný vzdech: „Jak ráda bych mu za podušku byla a změnila se na hebounký mech!“
A krotký osel, jenž stál za jeslemi, krk vztáhl k líbeznému dítěti a pravil pohledem: „Teď i tvor němý smí svému původci se klaněti.“
Kdes v koutě vyvstav, do pozadí jeslí vůl statečný se k oslu přiloudal; jaks pyšně rohy vzhůru se mu nesly, když dbale na děťátko oči pial.
Než od dítěte, chlad jež rozechvíval, zrak pozorlivý k matce zdvíhaje tak tvářil se, jak starostí by znýval a chtěl jí říci: „Pánu zima je.“
To matka vystihla a do volání hlas její dal se citem prochvělý. I přiběh’ Josef s povznesenou skrání a v rukou plénky se mu bělely.
Máť zavinula dítě v plénky sněžné a v jesle položila napospěch a jesle za lůno mu byly něžné a suchá sláma za hebounký mech.
Vůl, osel nad jesle se naklonili, že mohli dechem rozeňátko hřát; k nim Josef klek’ a šeptal štěstím zpilý: „Ó Synu Boží, vítej tisíckrát!“
Když pak se k jeslím s úctou srdcejemnou i matka přitulila spanilá, v tu chvíli nevídaná zář noc temnou kol jeskyně i nad ní zjasnila.
V té záři andělé se rozepěli, jež slýchala máť Páně v ekstasi, a zanedlouho, chvatem uzardělí, v stáj vnikli pastýřové přeblazí.
Jak na povel se vrhli na kolena ti nízcí, neznámí a nesmělí; teď konečně jich žádost ukojena v tvář tváří pozřít Vykupiteli.
Co na něm oči tkvěly, božské robě zrak otevřelo s libým úsměvem, jak vítalo by vlídně všecky k sobě, kdo přiklekli a radují se v něm.
A Marii ten úsměv oblaživý jak paprysk divotvorný v nitro pad’ a ve svém světle na nový div tklivý jí v budoucnosti dal se zadívat.
Hle, místo jeslí oltář před ní září a na něm stánek posvátný se skví, v němž její syn, jsa ztajen lidské tváři, je vězněm svého lásky království.
Lid nesčíslný k svatostánku kleká a neustává krále vzývati a král, jenž dnem i nocí naň tam čeká, jej láskou neskonalou bohatí.
Cookies on Poetry Cove