Zřím nad svým hrobem za věky,
jek trouby slyším daleký –
tu mžikem hrob se rozptýlí,
i vidím letět v zářné visi,
co pod křídly mu země mizí,
svůj očarný tvar motýlí.
Ó motýli, veta již po květů říši!
Kam schýlíš své krásy, jež jarostí dýší?
„Hle, Pán se blíží v oblacích
a v boku bílém jako sníh
má růži vonnou, čarovnou,
jež luhů rajských královnou;
tu Longinův tam štípil hrot,
když otvíral zdroj živých vod,
bych měl kam nyní, blahem zpit,
svá lepá křídla přitulit!“