Žas velký Jana Leonarda jal,
když lovce podivného zuhlídal.
Jej osloviti váhal okamžik
a již naň jásavě a toužně vzkřik’:
„Ó, Pane můj, ó, sladký Ježíši,
nač luk ten neseš zemských do říší?
Kam pustit hodláš s pružné tětivy
ten dobývavý šíp svůj ohnivý?“
Jak ten, kdo málo od svých uznáván,
děl zvědavému s něžnou výtkou Pán:
„Je možno, abych lásky byl kdy syt?
Jdu sobě nových srdcí nalovit.“