„Lilja“.

O mnichovi Ásgrimssonu*) islandská tak pověsť praví: S biskupem se v tuhý rozpor Ásgrimsson dal hrdohlavý;

avšak, běda, biskup Gyrdr mnicha vrhá do žaláře, na dno sluje přehluboké, prázdné vůně, tepla, záře.

Ubohý mnich v sluji strádá, tma jej straší, zima mrazí, a kol nohou slizkou změtí žab a hadů roj se plazí;

měkne srdce Ásgrimssonu, kajicnosti kel v něm pučí, na modlitbách k nebes výši vzlétá ducha křídlo ručí.

Matce Páně, která smutné utěšuje smavou zoří, s toužebnou se důvěrností opuštěný vězeň koří;

pozvolně pak v rysech temných přelévá mnich zadumaný modlitby proud v píseň tklivou na oslavu něžné Panny.

Když mu ze rtů prvá sloha vyzněla, šperk drahocenný, o stopu tu nohy jeho nad roj plazu vyvýšeny;

žasne, pátrá, divný stupeň pod rozchvělou hledá patou, paprsku, aj, zázračného prouhou zdvižen zářnou, zlatou!

A sloh sto mnich sto dní spřádá, až tak sto jej zlatých pruhů přepodivně vyhroužilo z úmorného sluje kruhu;

dopěna a v duši vryta „Lilja“, píseň božské vnady, a skald její, sluncem líbán, volnosti rej vítá mladý.

O mnichovi Ásgrimssonu islandská tak pověsť praví. Nejeví se v jádru jejím básníkův los neklamavý?

Tak i básník, v prachu všedním žalařován tupců vřavou, k hvězdám bílých jisker deštěm vytryskuje píseň žhavou.

A tu spějí archandělé, uchváceni písně vnadou, a svá zářná, zlatá křídla za světlé mu stupně kladou;

on pak jako vidmo rajské s míru písní pružným chvatem do výsostí nadoblačných po řebříku stoupá zlatém.