LILJA.

Poslyšte, co podivného islandská nám pověst praví! S biskupem svým rozvadil se Ásgrimsson,*) mnich tvrdohlavý;

v prudkém hněvu biskup Gyrdr mnicha vrhá do žaláře, na dno sluje přehluboké, prázdné vůně, tepla, záře.

Smutně chuďas v jámě strádá – tma ho straší, zima mrazí a kol nohou rozechvělých žab a hadů roj se plazí;

pozvolna mu srdce měkne, fialkou v něm lítost pučí, k modlitbě se rozpínají duše jeho křídla ručí.

Matce Boží, která smutné utěšuje smavou zoří, důvěrně se v bídě svojí zádumčivý vězeň koří

a duch jeho ponenáhlu zbožných citů rozvlnění v tklivou, vroucí, přeumělou mariánskou píseň mění.

Sotva vypěl prvou sloku, citů, slov šperk drahocenný, o stopu hned nohy jeho nad roj plazů vyvýšeny;

žasne, pátrá, divný stupeň pod strnulou hledá patou – paprsku, aj, zázračného povynesen prouhou zlatou!

A slok sto mnich sto dní skládá, až tak sto jej zlatých pruhů přepodivně vynořilo z úmorného sluje kruhu;

dopěna a v duši vryta „Lilja“, píseň řídké ceny, a skald její plesně vítá volnosti ráj navrácený.

O mnichovi Ásgrimssonu islandská tak pověst praví. Zračitě v ní zrcadlí se básníkův los dojímavý;

také básník, v bláto vrhán otupělých duší hanou, zemi, nebi ku podivu pěje píseň neslýchanou.

A tu spějí cherubové, okouzleni písně vnadou, a svá zářná, zlatá křídla v nádherné mu stupně kladou,

by jak luzné rajské vidmo s nadšenosti prudkým chvatem v oblast krásy mohl stoupat po nebeském řebři zlatém.