Byl hod velkonoční teplý, smavý, skřivan jásal, pyšně bujel strom, a lid zbožný malebnými davy chvátal zjařen u Vircburský dóm;
v tísni lidu, skráně nachýleny, v portal stoup’ mnich Norbert zanícený. Za ním v davu pestrém bolnotklivý ozval se ples tužeb důvěrných:
„Matko drahá, proslavený divy Norbert zavítal sem, bílý mnich; slovem víry dojista on změní v blahý los tvé hořké utrpení!“
Na jásotu projev nenadálý zazněl dojemně hlas bědavý: „Oči mé, jež dříve jitrem plály, halí temno pusté mrákavy;
ach, kéž aspoň jeden pohled zlatý vyprosíš mi s nebe, muži svatý!“ Ohlédl se mnich. Jak réva k jedli k junu ztepilému schýlena,
obličej svůj rozoraný, zbledlý před ním ukláněla stařena; ruce mela důvěřivě spjaty, a ret děl: „Jen jeden pohled zlatý!
Před časem, kdy ještě vesna hravá sypala mi růže do lící, světa vděk i kouzla čarosmavá vnímaly mé zraky zářící,
jako v blankyt v manželův zor sladký nořil se hled ženy jaré, matky. Chotě dobrého však nenadále uchvátil mi lakotivý hrob;
na tu ztrátu v bídě neustálé blaho vše mi zašlo beze stop, až i na mých očí zákmit rosný slepoty mrak padl hrůzonosný.
Dítěte, jež zrodila jsem bídná, poznati mi přáno nebylo, oka mateřího záře vlídná nesměla ho stříci přemilo;
matkou neznán, rostl hoch, až v krátce vyvinul se v bujarého mládce. Jedinou on podporou mi v stáří, útěchou a zdrojem života,
matce věnován pot jeho tváří, odříkání, péče, lopota; ale já – ten bol jen matka cítí – nesmím podoby té drahé zříti.
Ulituj se, divotvorče velký, vymodli mi vidu sladký dar, ať již oko matky trpitelky v synovu tvář jemný tryskne žár
a mu tajnou, tklivou zjeví řečí, jak se všecka miláčkovi vděčí. Kristus, jehož chleba ve způsobě přítomnosť i lásku žádoucí
proti bludu Antverpského zlobě obhájil tvůj zápal převroucí, jistě mocnou na přímluvu tvoji zakalené zraky moje zhojí!“
Na to mnich: „Až o mši přijmu Pána, přistup doufanlivě k oltáři; snad ti bude milosť Boží přána, oči tvé dar vidu ozáří!“ –
Zvědavého lidu tísní valnou do chrámu syn uved’ matku žalnou. Když byl vroucně Norbert při oltáři pokochal se v chlebě nebeském,
k lidu vlídnou obrátil se tváří, zrak mu nebes háral odleskem; stařeně dlaň vloživ na skráň sivou, prosbu k nebi vyslal úpěnlivou:
„Kriste, pro své divné z mrtvých vstání, blaživý ten zázrak zázraků, který člověka dnes k nebes báni vznáší od pozemských útlaků,
nevidomé zraky ženy bědné vlídně temnoty zbav neprohledné!“ Děl a na stařeně utkvěl zorem, a kol zvědavostí trne lid;
ale darmo, v jejím oku chorém nezableskl vidu čárný svit. Norbert u naději nezmožený poznovu se ujal slepé ženy:
„Když ne pro své z hrobu vstání plesné, tedy pro pěti ran prameny, smrť, jíž peklo udoláno běsné, světu vydobyt ráj ztracený,
zkalený zrak ženy utýrané obdař vidu světlem, Kriste Pane!“ Děl a na stařeně utkvěl zorem, a kol zvědavostí trne lid;
ale darmo, v jejím oku chorém nezableskl vidu čárný svit. Norbert u naději nezmožený po třetí se ujal slepé ženy.
Vida, kterak duši vlahou rosy důvěra jí skrápí dětinná, slyše, jak jen roztoužena prosí o jediný pohled na syna,
všecek tuchou neklamnou se vzrušil, a hlas jeho v brány nebes bušil: „Kriste, pomni, že ti matka drahá v moří stálých trampot, obtíží
byla vřídlem útěchy a blaha od betlémských jeslí ku kříži, srdce její pro tebe jen plálo, oko něhou nejsladší tě hřálo.
Pro tvé Matky lásku, jež ti sela na trnité cesty měkký květ, než i pro lásku, jež dnes tu želá něžný na zrozence o pohled,
buďte kalné zraky této ženy milosti tvé kynem osvětleny!“ Děl a dechl v oči starušiny. Jako v mraky jemný luny svit
ponenáhlu v očí zákal stinný zornice lesk vítězivý kmit; vzkřikl dav, a matka, blahem zpilá, v synův obličej zor pohřížila.
Mnich pak, v duši blahořeče Pánu, vážně lidu žasnoucímu děl: „Marno-li již tlouci v rajskou bránu, by Pán milostí zdroj otevřel,
tehdy k darům nebes vrchovatým mateřská jen láska klíčem zlatým!“
Cookies on Poetry Cove