LABUŤ.

Den zapadá – Jdou vody a dmou se a valí a hltají pahrbky, skalí a na svahy, roviny, lesy

jak bestie hřívy své věsí. Důl naplněn – hory se níží a v smutku, jenž mrakem se plíží, změt šílených srdcí se topí, topí, topí –

již po živých nikde stopy. A západ, lampa záplavy, tak příšerně jest krvavý. Den zapadá –

Aj, čaroluzný bílý hrad jak zázrak zůstal ještě stát; až dosud hrdě zeď i sloup ční nad zpěněnou, vírnou hloub!

A z brány labuť zírá v dál, kde divně západ krví vzplál, a doufá, ve tvrz nadějí že přívaly se nevlejí.

V tom slyšet rachot hromový – zeď puká, trne sloupoví, hrad nádherný v bezedno padá, padá, padá – a bělounká labuť mladá

jak lupen plyne po moři – Již krví západ nehoří. Den splynul v noc – Vod černá bezdna bouřně se dmou

a labuť pluje vírem a tmou; jak lupen plyne v neznámou dál, až náhle východ růženě vzplál. Zpod mračen obrys břevna se kmit’ –

dvě nohy na něm přibité zřít; ty nohy dvě do vírů svítí, svítí, svítí – k nim labuť se bleskem řítí, až zachvátí je perutí –

Ó čarovný zpěv labutí!