Křest.

Měl dceru pobožnou a nevídaných vnad král Hethun slovutný, jenž Armenií vlád’. Chán Mangu velmocný, jenž vládl Tatarům, s tím vzkazem vypravil dav poslů v jeho dům:

„Ty dceru zvedenou a na div krásnou máš; ať mi ji v manželství dát, králi, neváháš!“ V pláč děva dala se a král byl polekán, neb modlám pohanským byl oddán Mangu chán.

„Ó dítě,“ zvolal král, „když chánu košem dáš, jak snadno jeho hněv i válku rozdmýcháš! Náš kněz ti průvodcem buď v říši pohanů a všemocný náš Bůh tě vezmi v ochranu!“

Ač pro nevěstu žal hruď otcovskou mu ryl, co nejdřív k ženichu ji slavně vypravil. Jak uhlídal ji chán, byl nejvýš okouzlen a za choť pojmouti ji popílil týž den.

Kříž směla uctívat i svého kněze mít; chán slunci klaněl se jak všecek jeho lid. Jich život klidný byl jak tiché vody tok, až matkou měla být choť krásná první rok.

Chán volal v naději a mnohém veselí: „Kéž syna krásného má choť mi nadělí!“ Dal sezvat velmože i mnohočetný lid, chtě dítě žádoucí co nejvíc oslavit.

Když pak mu hlásili, že syn mu narozen, vzkřik velkou radostí: „To nejblažší můj den.“ Skráň hrdě zvedaje v síň vešel s velmoži, kde odpočívala choť bledá na loži.

Tu bába porodní mu pospíšila vstříc, v kment lehce vhalený plod v rukou třímajíc. Jak osykový list chán pohnutím se chvěl a chvatně s dítěte kment jemný odestřel.

Než náhle odskočil a zařval jako tur a zrak mu vzplál a tvář hned byla plna chmur. A po něm velmoži též zkřikli zděsilí, když hnusnou, netvornou tvář děcka spatřili.

„Zdaž nejsem podveden?“ chán zraky do nich vbod’. „Ba věru!“ zvolali, „tvůj není tento plod.“ Chán k loži přiskočil a blesk mu z oka šleh’: „Zhyň, ženo nestoudná, i s děckem v plamenech!“

„Proč ke lži,“ zašeptla, „hned přikloňuješ sluch? Mou věrnost manželskou sám osvědčí ti Bůh. Jen knězi vyznati mi dovol poklesky a hroznou před smrtí chléb přijat nebeský.

A přivol též, by kněz křtem očistiti směl to dítě nebohé, jež působí ti žel.“ Chán chmurný přivolil, neb oměkl v něm cit: „Nu budiž! S velmoži chci všeho svědkem být.“

Kněz matku rozhřešil a rajský chléb jí dal a vodu v kadici v síň vnésti rozkázal. Pak bábě z náručí vzal porod neblahý a vážně do křestní jej stápěl ovlahy.

Jen dítě ponoří a zvedne po třetí, vzkřik žasu chánova síň tichou proletí. To dítě pokřtěné – chán očím nevěří – jest jemu podobno i sličné mateři.

Je čisté, spanilé a luzně líbezné, že stěží v Tatařích kdo krašší nalezne. Jak hnusno bylo mu dřív bídné rozeně, tak laská křtěně teď a líbá šíleně.

A choti milené dí slovem laskavým: „Svůj omyl, předrahá, v tu chvíli napravím.“ Již dél se s nadšením své mysli netají, rty jeho velmožům zvěst novou hlásají:

„Křtem zjevil se nám Bůh, jenž nad vše bohy jest; nuž rychle přijměmež i my ten spasný křest!“