KLEKÁNÍ.

Jak láska Páně k siré zemi všech trpkých trampot obtížemi až na kříže se promkla trámy chudé, tak slunce večerního šípy rudé

par plný, sytý prošlehují vzduch, by líbat mohly zemský luh. V jich zbarvení kraj luznou básní. Déšť karmínově zlatých třásní,

kam hlédneš, obzor plní vonný, vlahý a rudě skrápí zamodralé svahy i krytů města rozmanitý sklon – V tom zahlaholí tklivý zvon.

Dvou světů tajném na rozhraní zvuk jeho slaví mocnou Paní, jež smutnou zemi hlídá s něžnou péčí a srdce bolná láskyplně léčí

a poutníkům, kdy boje skončeny, v ráj Synův kyne blažený. Ó shlédni, Matko, s hvězdných moří, jak duše má se v blankyt noří,

jak z nitra vásy, rosné vláhy plné, vděk nádherný pnou růže nesčíslné, by lásce Tvé až na věčnosti břeh svůj vysálaly vonný dech!

Vše city ve mně bouřné chvění v harf rajských zlaté struny mění a prsty tajné, jež mi v nitro vklouzly, z těch strun Tvé chvály vzletnou hymnu kouzlí,

v níž nejsladšími díků hlaholy Tvé svaté jméno vrcholí. Než u velebný pozdrav zvonu i do vroucných mé duše stonů

kýs nesouzvuk, jenž v ulic ruchu zmírá, jak výsměch z víry nelibě se vtírá a vyzývavě hrozí přetrhnout mé nadšenosti žárný proud.

Svět koketek a sportovníků zřím hlučně vířit po chodníku a doslýchám ten moderní dav hravý, jak banálními frasemi se baví;

že velebí zvon Kněžnu nejvyšší, ty mělké duše neslyší. Ó Maria, všech rájů tresti, jak brzo dáno v klatbu štěstí,

že’s tajemnou se stala, zářnou, velkou všech lidských pokolení roditelkou, když pod křížem i v něžných prsou Tvých bol hořkl pro všech duší hřích!

Jak můž’ jen výkvět krásné pleti v plen dávat černé nepaměti Tvých výsad odkazy, jichž velkou cenou mdlá služka učiněna silnou ženou

a hříčka rvaná smyslů šílením vnad božských světlým zjevením! Jak v hýřivosti kratochvilné můž’ zapírat i plémě silné,

že z mužů – tygrů vášně, krve, vzteku – lvy zušlechtěných vytvořila vděků a předůstojná zemská knížata Tvá slast i krása přesvatá!

Mít křídla, sladká Matko Páně, já zaletěl bych k nebes bráně a na Tvé nohy liliově skvoucí slz hořkých potoky bych vylil vroucí

a strží polibků je zaplavil, bych nevděk světa napravil. Již vím, že pro věk chorý není leč v lásce nebes uzdravení;

a proto srdce svoje, srdce bolů i velké lásky, hoď mi, Matko, dolů, bych jako žhavý granát z říše hvězd kraj světa moh’ je chvatně nést!

A plamen jeho divotvorný tu jemně zladí nelad sporný a nitra vše se k Tobě svorně zvednou a zase budeš Matkou naší jednou

a denní zvonu Tvého zachvění zem pustou v ráj nám promění.