Osmého dne po radostném
dítka v chlévě narození
Maria a Josef byli
zamlklí a zkormouceni,
neboť kněz, jejž betlemský lid
v uctivosti velké choval,
obřízce ne bezbolestné
pacholíčka podroboval.
Prvou krev Syn Boží prolil
při obřízce bolestivé
a máť jeho vyronila
nad ním prvé slzy tklivé;
však než mohla v těchto slzách
bezmála se rozplynouti,
důrazně kněz otázal se:
„Jak to dítě bude slouti?“
„Ježíš,“ jasným hlasem živě
Maria a Josef řekli,
„Ježíš – Ježíš,“ opětoval
pozvolna hlas knězův změklý;
vpisuje pak do seznamu
jméno to, kněz šedohlavý
toužně děl: „Snad je to Kristus,
jenž svůj národ bídy zbaví.“
Tím, co kněz jen temně tušil,
zbožná máti byla jista,
vidouc ve svém drahém dítku
žádoucího světu Krista;
tato její silná víra
v žárný plam se rozhořela
a též ústy nepokrytě
projevena býti chtěla.
Povýšivši hlasu, slovy,
do kterých vši vroucnost vlila,
„Pochválen buď Ježíš Kristus!“
matka syna pozdravila;
rovněž Josef, kterýž víry
zaplanutí neodolal,
„Pochválen buď Ježíš Kristus!“
jásavě a vroucně zvolal.
Od té chvíle předvídala
matka Páně plna vděku,
že se tento pozdrav stane
pozdravem všech příštích věků,
jímžto lidé na potkání
vítati se budou vřele
a z té duše vyznávati
sladkou víru v Spasitele.