K tetě do hor Maria se brala, nesouc v lůně požehnaný plod; Josef, jejž si za průvodce vzala, bedlivě ji střehl od nehod.
Panna málo dbala na bezcestí, hrbolatou, kamenitou zem; myslila jen na mateřské štěstí, na předrahý poklad pod srdcem.
Jako by si bylo umyslilo na pannu se hodně nadívat, slunko stoupalo, až parno bylo a kraj celý vyprahal a chřad’.
Tiše na to slunko, strůjce vedra, zaúpěla něžná poutnice: „Zlaté sluníčko, tvá záře štědrá ztěžuje mi cestu velice.“
Josef, kterýž osla vedl vzadu a své choti viděl strádání, pojednou shléd’ zvoucí do pochladu jasan nedaleké na stráni.
Radostně choť vybíd’, by se v spěchu uchýlila v toho stromu stín, sám pak znaven usadil se v mechu, pustiv osla chutných do zelin.
Jen se panna octla pod jasanem, větve níž a níž se klonily, až jak z listí vykouzleným stanem zakryly zjev její ztepilý.
Když se pěkně pod jasanem skryla, že ji nemoh’ trápit slunka pal, libě o mateřském štěstí snila, slastný blahocit ji prochvíval.
Hodně pozdě, jak by vystíhalo, že ji potýralo nemálo, slunko skromně k západu se bralo a tam studem rudě zaplálo.
K odchodu když strojila se panna, pochvalujíc milochladnou skrýš, rázem krytba z větví nevídaná od země se zvedla v jasnou výš.
K jasanu však panna ozvala se měkkým hlasem, z něhož vanul vděk: „Svěs ty listohojné větve zase v upomínku na můj útulek!
Skrývej dále po sadech i kraji ty, kdož ve tvůj stín se uchrání, a bdi nad hroby, v nichž mrtví ždají chvíle vzkříšení a shledání!“
Cookies on Poetry Cove