S dary svými před jeskyní prodlévali nesměle Kubík, Šimon, Matějíček, nerozdílní přátelé.
Matějíček hrudu fíků Jezuleti toužil dát; chudobni prý jsou ti lidé a to dítě trpí hlad.
Šimon chlubně spočítával dírky nové píšťaly; k uspávání Ježíška prý přináší dar nemalý.
Kubík něžně choval v rukou bělorouné jehňátko; bude prý si Jezulátko hrávati s ním zakrátko.
Tuze rád by Ježíškovi každý byl svůj dárek dal, ale Kubík druhy děsil: „Milí braši, to je král!“
Trapně byli pacholíci pochybností zmítáni, zdali slovo přísné vstoupit před krále jim nezbrání.
Tu k nim vyšel pěstoun Josef; usmál se jich rozpaku, vítal je a vlídnost hřejná zářila mu ze zraků.
Za ním tiše ve stáj vešli všeho strachu zbaveni; nebralo tam konce jejich koukání a divení.
V bílé plachtě v jeslích obrys děťátka byl nastíněn; nový král, jejž navštívili, dřímal pod ní libý sen.
Maria stáj poklízejíc mlčky sem tam chodila; žádná matka, co jich znali, nebyla tak rozmilá.
Náhle jehně, zatouživši vesele si poskočit, vytrhlo se Kubíkovi; měl co dělat, by je chyt’.
Švandě té se Matějíček rozesmál a byl by zkřik’, kdyby sobě nebyl maní vstrčil do úst velký fík.
Z navyklosti na píšťalu kypré rtíky Šimon vtisk’, vyloudil z ní mimovolně pronikavý dlouhý pisk.
Něžňounký vzlyk pod přikrývkou matku k jeslím přivolal; Kubík v jesle nahlédaje zeptal se jí: „Je to král?“
Odestřevši bílé plátno s Ježíškovy tvářičky, blažená máť usmála se: „Bratříček váš maličký.“
Cookies on Poetry Cove