Holubice.

Noc byla sladká vánoční a chrám byl plný věřících; mši půlnoční pěl mladý kněz, jenž na duši měl černý hřích.

Když proměněnou hostii a po ní svatou pozdvih’ krev, tu na oltáři s úžasem shléd’ holubice bílé zjev.

Ta vypila krev z kalichu a tělo Páně chytla v zob, a než svou mysl sebral kněz, již dávno znikla beze stop.

Kněz obřad svatý konal dál a tušil, že to Boží trest, a teskně, temně, nesměle vzpěl posléz Ite missa est.

Mši druhou sloužil za jitra a velikou se bázní třás’ a holubice svatou krev i hostii mu vzala zas.

Mši třetí hodu Božího když konal v hrozném napětí, krev s hostií mu odnesla ta holubice po třetí.

Byl zdrcen kněz a k sobě děl: „Hřích spravedlivě trestá Pán; snad nikdy hoden nebudu, by v pokrm rajský byl mi dán.“

Než srdce nabyv k opatu šel v starobylý monastýr a nitro své mu odhalil, by zjednal duši sladký mír.

Dav rozhřešení opat řek’: „Jsi zbaven hříchu břemene; ó, bedlivě si nyní hleď své duše nad sníh zbělené!

Svou utuž víru, naději a v lásce Pánu znova stůj a za tu trojí marnou mši co nejdřív novou obětuj!“

Jak tichým deštěm zprahlý květ tím vlídným slovem osvěžen kněz uposlech’ a v nadšení mši obětoval druhý den.

Když pozdvih’ svaté způsoby, v nichž tajemně Pán milý skryt, jak na hod Boží v trojí mši již holubice nezahlíd’.

Než v okamžiku blahostném, kdy přijat svého Pána měl, zas na oltáři kmitla se jak napadlého sněhu běl.

Tři hostie mu vrátila v hod Boží ve mších odňaté a v kalich vlila z hrdélka tři doušky krve přesvaté.

I přijal blahem rozechvěn kněz tělo Páně, svatou krev a pevně věřil, nadobro že usmířen jest Boží hněv.

A zas byl svůj a duchem rost’ a viděl nové štěstí kvést a vděčně, vroucně, slavnostně vzpěl posléz Ite missa est.