Hlad.

V Gaëtě dva bratři františkáni o zeleném čtvrtku za rána vyšli milodarů na sbírání, slavná mše než byla zpívána,

při níž měli všichni bratří spolu přistoupiti k nebeskému stolu. Že byl čtvrtek památný a svatý, za stručný dík prostoduchý, vřelý

měšec plný i koš vrchovatý sběratelé domů přinášeli, chleba rajského již nedočkavi; ale těžký rmut jak osten dravý

bolestně jim srdce měkká zryl, mrakem lehl do hubených tváří, když chrám klášterní již prázdný byl a sbor bratří meškal v refektáři.

Hořce zklamáni a zaleklí, že se k hodům lásky nedostanou, vešli v chrám a s myslí zahloubanou před oltářem Páně poklekli,

v nitru bol a v očích sladkou něhu; jako k spásy žádoucímu břehu k tabernaklu ruce chvějné vzpjali, a co pro zármutek neskonalý

nemoh’ Pánu jazyk žalovat, tlumočil jich duší němý hlad. Co tak chvíli rozplývali teskem, vzplanul tabernakl slunným leskem,

otevřen byl náhle dokořán; před ním v oslonivé sněžné běli, velebou i krásou rozeskvělý, zjevil se sám nejsvětější Pán.

Hle, skráň zářnou k ciboriu chýle vynořuje hostie dvě bílé, nese je k těm hladovitým dvěma a v jich ústa, nyní žasem němá,

s vlídností, jež bázeň překonává, v pokrm nejsladší sám sebe dává, a než bratři mysl sebrat mohou, chůzí neslyšnou a lehkonohou,

jako by jej nesla peruť vánku, mizí ve světle a svatostánku. Sotva zázračného od vidění odvrátili bratři udivení

k stupňům oltářním zor zjasnělý, stopy nohou na nich uzřeli, které tam byl Ježíš milostivý příštím věkům vtiskl v důkaz tklivý,

kterak lásky doléhavý chvat ukojit jej pudil duší hlad.