V chrámě fresko Matky Kristovy
malíř dokončit se hotoví;
vtom se ozve trámů praskání,
lešení se pod ním naklání.
Rychle, rychle dolů! Moh’ by snad
drahocenný život zachovat;
leč on mužně překonává strach,
chtěje štětcem provést ještě tah.
Smělý tah ten rukou dovednou
cenu malby zvýší pojednou,
výraz Matky Boží ve tváři
vděkem nadpozemským prozáří.
Sotva štětcem v obličeje tvar
vkouzlí nové barvy jemný žár,
lešení se pod ním troskotá,
nastává mu konec života.
Ohromen a jako stěna bled
na Madonnin obraz upře hled
a vzkřik temný vmísí v lomoz dřev:
„Milosrdí své mi, Matko, zjev!“
Na ten úzkostlivý temný vzkřik
Matka předivná v ten okamžik
z malby jako živým ramenem
sáhne po malíři zmateném.
Zázračně jej třímá ve výši,
na pomoc až lidé přispíší
a jej se strachem i radostí
z úžasné té výše vyprostí.