Byl Tomáš, synek pána z Akvina, hoch nadaný a duše nevinná; rád slabikoval, ač byl ještě malý, a Matky Páně půvab neskonalý
jej zajímal jak zářná vidina. Ví Bůh, kde jednou lístek bílý vzal, jenž zdobným písmem jeho pozor jal, že prstkem ukazoval na písmena
a čet’, až tvář mu vzplála do červena, jak v četbě přemilé se rozkochal. Jej chůvin zastih’ ostražitý hled a ta mu četbu zabírala hned;
jí na odpor hoch postavil se hbitě, v pěst malou lístek sevřel vzdorovitě a za nic nedal jí veň pohledět. Své přísné chůvy zdolav úsilí
v boj s matkou vešel čtenář spanilý; co čte, chtíc vědět, popadla jej prudce a lístek vytrhla, jejž svíral v ruce, až slzy od žalu jej zalily.
A matku radost rozjařila tak, že zjasněla jí tvář a vzplanul zrak, když na lístku čtla onen pozdrav sladký, s nímž k Panně čisté do chudičké chatky
kdys anděl Páně slétl od oblak. Však Tomáš myslil, vida matku číst, že málo u ní poklad jeho jist, a neustával od nářku a pláče,
až posléz přihopkoval jako ptáče a vychvátil jí drahocenný list. Zisk tento velmi Tomáši byl vděk a hošík milý chytře na svůj věk
jen vteřin několik si rozvažoval, kam vzácný lístek bezpečně by schoval, a pojednou jej spolk’ jak pamlsek. „Tím soustem uškodíš si na zdraví,“
máť křikla plna teskné obavy; leč Tomáši to sousto přišlo k duhu a brzo bylo známo zeměkruhu, co zdaru měl z té rajské potravy.
Onť ze zdrávasu, který z lásky sněd’, svou moudrost čerpal, jíž se diví svět, a čistotu, jíž andělé a svatí až k údivu a nadšení jsou jati
a jejíž chválu věčně budou pět.
Cookies on Poetry Cove