V kout restaurantu potápím zor žhavý
a duch můj svěžím půvabům se koří –
tam z přítmí profil dívenčin se noří
jak z lehkých mráčků luny ovál smavý.
„Aj, plešatec,“ dí druh můj dobíravý,
„jak mladicky se dívčí kráse dvoří!“
Než nadšení, jímž nitro moje hoří,
vděk netělesný na té tváři slaví.
Kol skráně, líčka pod zátopou vlasů
hled okouzlený v nekonečném žasu
zří gloriolu nebeského jasu.
To Matky Páně odlesk požehnaný,
jenž zbavil ženu poroby a hany
a v zázrak mění milostný vděk panny.