Ó, což se pleban slavonický lek’ a s ním i stádo věrných oveček, když v chrámu s monstrancí kdys časně ráno i tělo Páně bylo postrádáno!
„Lze novou monstranci nám opatřit – kde tělo Páně?“ vzúpěl kněz i lid a městem celým velké hoře chvělo, že zneuctěno nejsvětější tělo.
Jak vypátrat, kam lotr s lupem tíh’? Kraj širý pohroben byl v závějích a marně za zimy, jež byla dlouhá, den na den rostla po hostii touha.
Ó, kterak pleban s lidem věrným žas’, když zpráva rozlétla se v jarní čas, jíž každý naslouchal tich jako pěna: „Již svatá hostie je nalezena.
Byl na vrchu blíž města čilý ruch, skot na pastvě a v dělných rukou pluh; tu mohutný a živý plamen z křoví šleh’ nenadále v oči pastevcovy.
Tak úchvatný byl podivný ten plam, že klesl v kolena skot němý sám a k zemi pochýlil směs hlav a rohů a klaněl se, jak klaníme se Bohu.
Když s pastýřem blíž shlédli rolníci ten, jak se zdálo jim, keř hořící, aj, z kameniště, jež se v křoví krylo, zář nadpozemskou tělo Páně lilo!“
Tak zněla zpráva. Pleban, v srdci vděk, spěl nakvap s lidem sezřít pahorek; když křoví sevšad obklíčily davy, ó, jaký zjev tu vidí dojímavý!
Jak jehně, když je šelma ubije, v štěrk stulena je svatá hostie a jeviti se zdá svou něhou tklivou dík lidem za soucit a víru živou.
Kněz nález v kalich vloží s nadšením a k městu pospíchá a davy s ním; než jen se octnou v otevřené bráně, jak bílé ptáče vzletí tělo Páně.
Žal schvátí lid a svírá čím dál tíž; zní nářek: „Proč nás, Pane, opouštíš?“ Jak na kyn všichni s duší zkormoucenou zpět za uprchlou hostií se ženou.
Zas v kamení ji najdou, nesou zpět a po druhé se jim dá z brány v let a po třetí ji stihnou roztouženi a po třetí jim prchne do kamení.
Když po čtvrté lid klečí u křoví a všechněm dotaz na jazyku tkví, proč tělo Páně činí odpor stálý, jak věštec hlásá pleban rozeplálý:
„Svým vracením se v toto kamení Pán svátostný nám dává znamení, že byla by mu svatyně zde milá, kde ruka zločinná jej pohodila.“
Tu slavně všecek lid se rozplesá a hromným hlasem volá v nebesa, by uspokojil toto přání němé: „My svatyni zde Pánu zbudujeme.“
Kněz tuší, vyslechnuv tu přípověď, že hostie mu neuprchne teď, a klidně nese ji až do kostela, kde před svým znectěním trůn lásky měla. –
Div tento kolikeré století tkví pevně v lidu zbožné paměti, neb dlouho v kapli, která zbudována, ctil na pahorku svátostného Pána.
Teď místo kaple zdvíhá se tam chrám a hlásá všem, kdož zaputují tam, že v hostii, v níž shrnul všecky divy, dlí mezi námi Ježíš Kristus živý.
Cookies on Poetry Cove