Proč chmurný stín ti v čela vrásky leh’
a z ňader tvých proč vyzněl těžký vzdech?
Ach, želím Betlema, že v pýše vzrost’
a odepřel ti svatou hostinost.
Tvá cudná láska, choti nejsladší,
mně neznámé a nízké dostačí.
Jak netesknit, když tebe nebohou
ty cesty svízele div nezmohou!
Ta pod mým srdcem divotvorná tíž
jak pírko lehounké mě zvedá spíš.
A přece po tak dlouhé pouti snad
tvůj útlý život moří krutý hlad.
Ta přelíbezná manna v lůně mém
mé duše nejvzácnějším pokrmem.
Hle, posléz jeskyně nám kyne vstříc,
tesk, osamění v lůně chovajíc!
Ó, prodlíme tam v tichém veselí –
já zaslýchám již zpívat anděly!
Přec bídné zákoutí to, duše má,
kde den co den se snoubí chlad a tma.
Zřím padat slunnou zář v tu temnou sluj,
co děťátko mé slaví příchod svůj.