Nad hojností květin Rosa z Limy bděla,
aby vždy čím oltář okrašlovat měla.
Nejvíc milovala z květné svojí říše
bazalku, jež vůní zahrad rajských dýše.
Nevýslovné stesky jednou na ni padly,
když ten keřík našla vyrvaný a zvadlý.
Zahořekovala s pláčem usedavým:
„Co teď, ženichu můj, na oltář ti vstavím?“
A co odcházejíc v hoře stápěla se,
stanul před ní Ježíš v netušeném jase.
Láska žárlivá mu z přímých očí plála,
jaké se co živa Rosa nenadála.
Žádost náramnou měl v zářném obličeji,
vpít a pojmout v sebe všecku duši její.
„Já ten keř ti vytrh,“ volal s vášní vřelou,
„abych již tvou lásku jediný měl celou.“