Pavel, křesťanů kdys škůdce velký, v jizbu Ježíšovy roditelky vstoupil váhavě a nesměle; neb se v nitru mocně rozechvělém
trápil hořkým, neústupným želem, že byl dříve krutým nepřítelem předobrého Vykupitele. Než i při tom želi choval víru,
že jen u Marie poklad míru, mysli osvěžení nalezne, a když v její tvář hled skromný vtopí, že též milosrdí Páně stopy
značně vystihne a vypochopí z její podobnosti líbezné. Půvab jejích poubledlých lící s probleskem krás vnitřních závodící
v duše hloub jej nevýslovně jal; jenom ještě její mluvy zvuků, jistě sladších slavičího tluku, jež snad utiší v něm palnou muku,
poslyšeti horoucně si přál. Pojal matku Páně žas a zmatek pro patrný značný nedostatek sil a zdraví v těle Pavlově;
byla udivena neskonale, že duch ve schráně tak mdlé a malé povolán, by zmužile a dbale počínal si v lidstva obnově.
Než zas utvrdila víru v sobě, že i neduživci při vší mdlobě pouhá milost Boží dostačí, a hlas její tklivě zahlaholil:
„Chválen buď, jenž tebe, Pavle, zvolil, bys mu získal svět a krev zaň prolil, Ježíš Kristus, Pán náš nejsladší!“ Jméno Ježíš nejen matce Páně
jedním rázem oči, líce, skráně zjasnilo a přiovnadilo, nýbrž, proneseno jejím hlasem, také Pavlovu tvář zažhlo jasem
a hruď jeho činorodým kvasem všecku proniklo a zmladilo. Teprv sladkost jména Ježíš chápal i svůj svrchovaný pro ně zápal,
když je slyšel z Mariiných úst; cítil, že v něm toho jména znění takřka v sílu životní se mění a že nic tak žádoucno mu není
jako s milým Kristem v jedno srůst. Marii byl Pavlův dojem zřejmý, když k ní zvolal: „Nepřipomínej mi, že jsem Ježíši se protivil!
Nyní, dokud mne smrt neoněmí, cestami i necestami všemi jméno jeho nésti po vší zemi jest mých tužeb nejpřednější cíl.“
Cookies on Poetry Cove