Má fantasie vděků všech se chytá
a v zářnou podobu je spřádá směle,
by v líbezném Tě zobrazila těle
i kouzla zjevila, jež v Tobě skryta.
Když duše ruchu všedního již syta
a já se k Bohu tulím v tiché cele,
Tvé zraky vidím, jitřenky dvě bdělé,
i křídla z duhy krás a z vůní slitá.
V Tvé hrudi bělisté jak stříbro luny
tkví jakýs prosvítavý kotouč slunný
a v něm cos chvěje se jak jemné struny.
Ó chápu kouzelné Tvých ňader taje!
V nich místo srdce zlatá lyra plaje
a ruka Boží tiše na ni hraje.