Za svitu hvězd,
kdy zcela otevřeno
to srdce lidské jest...
na tebe, drahá ženo má
a synáčku můj milený,
na vás, mí drazí, vzpomínám,
svou náruč v touze rozpínám...
a oko zaslzeno jest...
Či vše to marno jest?
Práh váš snad nepřekročím víc,
vás k srdci nepřivinu?
Snad, Bože, souzeno mi jest,
by bezduchá má líc
kovovým, mrtvým zrakem
v Russie širém poli
nehnutě k nebi zřela
za svitu hvězd?...