Když Osud zdeptá v prach a do krve nás zraní,
že bez kletby i bez slzí jdem v lože,
tu přec, než přijde milosrdný spánek, maní
si vzdechnem slábi, zlomeni: „Můj Bože!“
A divná věc... Co tvrdý vzdor tu nemoh’ zmoci,
ni pokorných slz proud, když jindy v lože
jsme zoufalí šli, uklidnil nás, tichou nocí
jenž maní zazněl, vzdech: „Můj Bože, Bože!“