V tvé vlny oněmlé se duch můj, Samoto,
den ode dne víc potápí...
nadarmo v dálkách časem zahřímá
a chvílemi se blýská –
mne z mojí Nirvany juž nevyruší nic!
Pohrd’ jsem Člověkem. A na pouštích svých Hor
jsem uhas’ všechna světla pozemských svých nadějí
a v tupé žalosti jsem na studenou poklek’ zem
a ruce umdlené marnými ranami
v modlitbě beze slov k mlčícím výším spínám...