Já prožil jsem kdys čarovný máj, hrůzný zároveň,
že zdá se mi to dnes jak nemožný a divný sen.
Pod ohněm šrapnelů a granátů kvet’ strom i keř
a květem svým nám malověrným říkal: „Doufej, věř!“
Voněla střemcha v houštinách prastarých lesů těch,
o láskách dalekých vojínům její šeptal dech...
A s probuzením ranním vítal nás zpěv slavíků,
jenž pozdě v noci zněl zas do tesklivých našich snů.
Však s vůní krásy dýchali jsme spolu smrti dech,
jenž hrůzou plnil nás při ozvěnách ran, výstřelech.
Tu krásu když jsem zřel a granáty rozrytou zem,
já vzpomněl básníkových slov: „Děs je být člověkem!“